Hledání Noemovy archy (7/13)
HLEDÁNÍ NOEMOVY ARCHY (7/13)
V sobotu, 13. června 2015, jsem se vypravil opět do krajiny srdce. Podobnou cestu jsem již absolvoval a sepsal ve svém druhém atlantském příběhu. Avšak tentokrát jsem pokračoval ještě mnohem dál po proudu řeky Lužnice z Příběnic – z místa, kde jsem minule svou cestu zakončil. Kráčel jsem lesem, přičemž se dlouhou dobu žádné boží znamení neobjevovalo a tím ani inspirace. Došel jsem až ke křížku, a proto jsem poprosil o dosažení dnešního cíle. Položil jsem si však otázku, zda člověk a bůh si budou někdy rovni? Stane se to vůbec někdy? A nastane čas míru mezi dvěmi nesmiřitelnými ženami – Pannou Marií a Máří Magdalénou – tedy láskou nebeskou a láskou pozemskou.
Ve svých úvahách jsem došel až k řetězovému Stádleckému mostu, který dva odlišné břehy pevně drží a spojuje řetězem. O toto se Ježíš snažil a usiloval o věrnost ke dvěma ženám – neposkvrněnou a hříšnou, platonickou a reálnou. On byl věrný oběma partnerkám, přičemž se jedné mohl fyzicky dotknout a druhé nikoliv.
Přešel jsem most a vyrazil vzhůru k Dobronicím ke kostelu Panny Marie. Prostý kostelík vysoko nad řekou posazený v zeleném poli mi připomněl Noemovu archu a blížící se bouřka provázená silným větrem, blesky a hromobitím zase velkou potopu světa.
„Každý člověk, který se jednoho dne narodil, tak jednoho dne dojde k moři zapomnění, tedy až na toho, kdo si nezapomene postavit archu k přeplutí k novým břehům. Lidé si staví pozemské hodnoty (domy, vozy, stromy, rodiny…), ale to vše jednoho dne odnese velká voda a zachrání se jenom ti, kteří si postaví „Archu“, vše ostatní se utopí v moři v nekonečném oceánu. A nezáleží na tom, jestli člověk žije u moře nebo ve vnitrozemí. A tak nastal čas napnout plachty a myslet na svou záchranu, nikoliv na záchranu světa. Noe také všechny varoval, ale jenom se mu posmívali, a proto se z jeho generace zachránili pouze On a jeho nejbližší, kteří poslechli boží varování. Další lidi už s sebou vzít nemohl, protože musel zachránit další „zvířátka“.“
Seběhl jsem dolů do městečka a cestou si všiml modrobílých zvonků, které mi dali malou naději, že svět je ještě možné zachránit, protože ho nikdo zachraňovat nemusí, on si poradí sám. Bude se neustále otáčet za Sluncem i kolem své osy, ať už tady lidé budou nebo ne. Vydal jsem se dál po břehu řeky téměř nedotčenou „džunglí“ plnou poletujících modrých vážek, až jsem nakonec vystoupal na kopec k silničce a za nedlouho „přistál“ u bechyňských břehů.
V Bechyni na náměstí jsem si všiml Jana Nepomuckého. Nebyla to však prostá socha z kamene, jak ji obvykle potkávám, ale tento byl bohatě zdobený. Připomnělo mi to, že ve svém srdci ukrýval velké duchovní bohatství světa, které ukrýval pod čepicí a smeknul ji pouze v případě, že své nalezené moudré znalosti chtěl předat někomu druhému. Věděl jsem však, že k dokončení Kamene Moudrosti bude ještě dlouhá cesta a měl bych si pomalu začít hledat pomocníky – ať už blanické či templářské rytíře. Zbyla mi alespoň naděje v podobě bílého zvonu, že se opět najde někdo, kdo bude chtít bojovat za mír mezi lidmi a vyrovnanou společnost, nikoliv pro vítězství, úspěch či slávu. Jenomže bude nejlepší, když takovou velmi vzácnou hodnotu raději ukryji v hluboké strouze a temné jeskyni místního Žida.
Nastal červánkový večer a tak mi nezbylo, než se vydat na nostalgickou jízdu bechyňským vláčkem malebnou krajinou domů. Když jsem se zadíval na zapadající sluníčko , tak jsem našel svou odpověď na svou otázku: „Jestli si člověk a bůh budou někdy rovni? A nastane čas smíru mezi Pannou Marií a Maří Magdalénou?“ Ano, ale jen v krátký okamžik dvakrát za den – tedy při východu a západu slunce. I když je to pouze malinkatá chvíle, pouhý zlomek mezi světlem a tmou, sluncem a hvězdami, monarchií a demokracií. Jedině v tomto času bude mezi božími anděly a hvězdnými démony mír, a tehdy se nebe ani pekla nemusí člověk bát.“
Zpracováno v Táboře, dne 27. června 2015
Tomáš Vojta
