ČARODĚJNICKÉ TAJEMSTVÍ (4/13)

Dne, 1. května 2015, jsem vyrazil na Jesenicko obohatit svůj Kámen Moudrosti o čarodějnické koření. Původně jsem měl v tuto dobu odjet za německými čarodějnicemi, do tajemného kraje Harz, ale nakonec byly moje plány změněny, a proto jsem si vybral – tři česká města s nimi spojenými – Šumperku, Jeseníku a Velkých Losin. Nevěřil jsem, že bych se tam setkal s nějakou čarodějnicí, ale spíš pátrat po symbolech s nimi spojených a třeba najít i černý kořen. Vždyť právě čarodějnice znaly tajemství Atlantidy – přírodní moudrosti, a potulovaly se po hlubokých lesích a hledaly kouzelné byliny k uzdravování různých neduhů. Bohužel jsem neměl kouzelné koště, a tak jsem se musel spolehnout na jiný osvědčený dopravní prostředek – vlak.

Šumperk

Hned při příjezdu do Šumperku jsem se rychle ubytoval, abych neztrácel drahocenný čas a vyrazil do města. Ani jsem pořádně nevěděl, kde začít, a proto jsem se nejprve vypravil k šumperské radnici. Jelikož bylo prvního května, tak věž byla dnes otevřená, a proto jsem neváhal. Mohl jsem se tak v klidu rozhlédnout po okolních kopcích, přičemž jsem si vybral ten s rozhlednou Háj, odkud pak budu moci pokračovat do Bludova. V podstatě jsem si moc šance nedával, že něco objevím a k tomu navíc začalo ještě pršet. Májový déšť mne nerozhodil, posilnil jsem se a připravil se na cestu. Mezi tím déšť ustal, a tak mi nic nebránilo podniknout neznámou a možná tajuplnou cestu výpravu do okolí. Ve městě už nemělo žádnou cenu zůstávat, všechno už bylo zavřené, a tak jsem zvolil přírodu. Kde taky jinde hledat čarodějnice?

Předtím než jsem opustil Šumperk, tak jsem se zastavil u kříže se třemi červenými růžemi, které tam nějaký dobrodinec dal do vázy. Možná to měla být jen prosba Svaté Trojici nebo měly symbolizovat lásku tří lidí, kteří Ježíše doopravdy milovali. Nakonec jsem však usoudil, že by se mohlo jednat o touhu po lásce nebeské, která by snad ještě mohla pozemský svět zachránit. Dát nejprostším lidem víru a naději prožít plnohodnotný život a dojít ke smysluplnému cíli. Jedině někdo s láskou nebeskou dokáže vytáhnout meč z kamene.

Opustil jsem město a vydal se k rozhledně. Bylo zataženo, ale naštěstí nepršelo a navíc se udělalo i teplo, a tak jsem trochu litoval, že jsem se příliš oblékl. A to jsem byl teprve pod kopcem. Začal jsem stoupat vzhůru lesem, přičemž jsem odvlékl svetr. Zastavil jsem se až u Červeného kříže s kamennou lavičkou. V podstatě jsem ani nevěděl, kam jdu ani jestli dnešní výprava nebude marná, akorát jsem měl podle mapy pár záchytných bodů. Ovšem Červený kříž mi dal energii nevzdávat se a stoupat na vrchol. Zvolil jsem zkratku, i když to byla strmější stezka. Konečně jsem dorazil na vrchol k dřevěné rozhledně. Začalo opět drobně pršet, čímž se vytvořila lehká mlha. I když jsem nepočítal s žádným úchvatným výhledem, tak jsem si přece jen vyšlápl nahoru – byť symbolicky. Ze shora jsem viděl pouze šedou tmu, jakoby Šumperk své čarodějnické tajemství nechtěl někomu jen tak snadno odhalit. Sestoupil jsem opět dolů a vyrazil ke kostelíčku. Objevil se zčistajasna a opravdu tu bylo všechno, co ke kostelu patří – kaplička se studánkou, kříž, boží muka i křížová cesta. Byl jsem tu úplně sám a tak jsem si mohl celé místo v klidu nerušeně vychutnat. I když jsem věděl, že se do kostela nedostanu, tak i jeho okolí bylo mystické s výhledy na bíle rozkvetlé stromy. Prošel jsem celou křížovou cestu až k modrým pomněnkám, přičemž jsem si uvědomil, že Ježíš nebyl bojovníkem. Nikdy s nikým nebojoval, ale jen tiše trpěl – fyzicky, citově i duchovně. I když z něho chtěli udělat krále Jeruzaléma, tak On si raději vybral mučednickou cestu a nedobrovolnou smrt na kříži. Vždyť se ani nebránil!

„Nevěřím, že jeden člověk dokáže změnit svět, napravit společnost, ale víc věřím tomu, že mocný dav lidí může zničit jeden lidský život, zabít jednoho člověka!“

Obešel jsem kostel, když v tom se stalo něco neočekávaného. K velkému překvapení byl u chrámu zaparkovaný automobil, dveře otevřené a uvnitř rodinka s dětmi. Zeptal jsem se, zda se mohu podívat dovnitř, což nebyl vůbec žádný problém. A tak jsem si tiše před oltářem říkal, že mne asi musel mít Pán Bůh rád, když mi umožnil cestu k místnímu oltáři. I když v celém lese nebylo žádné lidské duše.

Vstoupil jsem do barokního kostela Božího těla a zadíval se na oltář – všiml jsem si čtyř korunek plus páté na vrcholu nesoucí ji malí andílci. Pouze člověk s dětským vnímáním světa, který najde soulad mezi čtyřmi posvátnými silami přírody, tak nalezne královský zdroj božské inspirace, o němž mohou všichni králové, kardinálové i prezidenti pouze snít. I místní Jan Nepomucký se učil ze Světa tady dole, nikoliv z modrého nebe, kde vládne pouze jeden jediný Bůh. Inspirace se dá najít v drobných pokladech na zemi, kde čarovnou moc hledaly i čarodějnice. Poděkoval jsem a opět vyšel ven, kde jsem se usadil na lavičku. Vyndal z brašny Kámen Boží Moudrosti, aby zde nasákl mystickou duchovní energii, která mi snad pomůže, že tento kámen i s filozofií byl vytvořen z opravdové víry boží a nebude tak snad považován za černou magii, i když k jeho dokončení bude zapotřebí ještě dlouhé cesty. Rozloučil jsem se s tímto zajímavým místem a vrátil se zpět k Červenému kříži. Cestou jsem minul Černý kříž, který mi připomněl, že některá tajemství nebudou být moci nikdy odhalena a zůstanou na věky věků zahaleny temnou rouškou. Snad to i bude dobře. Vystoupal jsem až na kopec Chocholík a zahleděl se na Šumperk. Opuštěné místo, kam se jen málokdo dostane, místo pouze pro pěší, a díky tomu zůstane místem klidu a pokory.

A pak už jsem sbíhal dolů směrem k Bludovu. Vzal jsem to směrem přes Hradisko, ale z hradu tu už opravdu mnoho nezbylo. Stál tu jen starý patník, ale ani ten zašlou slávu nepamatuje. Příroda i čas si poradí i s mocným hradem a zahalí ho tajemstvím, čím se stane bájnou legendou jako Atlantida, která přežije i dnešní moderní novověkou dobu. Jen pár kamenů bude připomínat slavnou nesmrtelnou dobu králů, šlechticů a rytířů. Dneska jsou na světě také, akorát svůj urozený šat či brnění, vyměnily za obleky, róby, saka a kravaty. Společnost se holt nezměnila, jen se převlékla do šatů jiné doby.

Seběhl jsem z kopce dolů a vynořil se ze šumpersko-bludských lesů opět na Světlo Boží. Slunce již vykukovalo mezi mraky a ozařovalo žlutá pole i kvetoucí stromy. Vydal jsem se tedy silničkou s mnoha křížky a kapličkou k Bludovu. Dorazil jsem až ke kostelu, v němž se zrovna konala mše. Chvilku jsem tam pobyl, ale tam jsem žádný symbol nenašel. Objevil jsem ho nad vchodem chrámu – oko a zub. Mohl by se hodit až se v temném lese setkám se třemi Gráciemi. Trochu jsem se občerstvil a pak pokračoval dál k bludovskému zámku. Prošel jsem kvetoucí zahradou a všiml si malého narcisku, který asi někdy v dávných dobách inspiroval někoho k vytvoření nejznámějšího židovského symbolu – šesticípé hvězdy a mne připomněl, že se brzy vypravím do alpského kraje Velkého Císaře a Císařovny. Od zámku jsem se vydal alejí starých stromů k bludovské stráni. Byl už pod večer, a tak i les získal svou temnou, hlubokou a magickou atmosféru. Ideální čas i místo natrhat si trochu čarodějného koření, bylinky a najít černý kořen. Zde bych klidně mohl potkat i nějakou čarodějnici nebo dokonce tři Grácie, strašlivé čarodějnice živící se lidským masem. Bát se jich opravdu nemusím, protože oko a zub jsem jim pro jistotu sebral, a proto jsou slepé a mají hlad, čímž jsou úplně bez mocné. Třeba mi právě tady na Jesenicku výměnou za tyto dva kouzelné předměty prozradí velké gordonské tajemství a ukázat mi cestu z bludného lidského světa plného překážek, pomluv a zla. Les ještě více potemněl a tak mi nezbylo nic jiného než hledat cestu z tajemného lesa. Temných sil, démonů a čarodějnic jsem se bát nemusel, protože jsem si svítil stříbrnou pěticípou hvězdičkou – pentagramem, která mne bez úhony vyvedla z bludného lesa až k nádraží, odkud jsem se vrátil zpátky do Šumperka.

Večer již za tmy jsem se vydal na malou procházku městem, zrekapitulovat si dnešní den a třeba ještě objevit poslední závěrečný symbol. Všiml jsem si dvou rovnoramenných vah a vzpomněl si na bohyni Athénu, která se raději na svět dívá přes černý šátek, aby se nenechala oklamat krásou jako její mladší sestra Afrodita. Lidí (mužů i žen), kteří se dívají jako bohyně lásky a krásy, je hodně, ale těch, co jako bohyně vyrovnanosti a harmonie – tak těch bývá na světě velmi málo. Stačí však být jako moudrá sova a vidět i ve tmě, která si svou lásku skrývá a neplýtvá s ní, ale prožívá ji hluboce a opravdově. Obě se mají od sebe co učit.

Nezbývalo mi nic jiného, než se uložit ke spánku a těšit se na druhý den.

Jeseník

Další den, 2. května 2015, se počasí již vylepšilo, což slibovalo krásnou viditelnost do druhého čarodějnického města Jeseníku. Nasedl jsem na vlak a nechal se vyvézt k vrcholům místních hor. Původně jsem měl v plánu si vyšlápnout na Zlatý Chlum, ale když jsem spatřil onen kopec, tak jsem usoudil, že bych to z časových důvodů nezvládl. A tak si raději stanovil menší cíl – Křížovou Horu.

Nejprve jsem se porozhlédl po městě a zamířil k Hrádku, kde jsem navštívil expozici archeologie a čarodějnických procesů. Zjistil jsem tady, že se nacházím ve svobodném lese, nikoliv v hlubokém a magickém jako byl onen Bludský. V lese se člověk může svobodně procházet, bez závazků, omezování, aniž by v něm potkal někoho cizího. Je to místo, které nabízí nejen čarovné byliny a koření, ale hlavně klid, ticho potřebné pro rozjímání a meditace důležité k nalezení míru v těle i srdci. Myšlenky i pocity mohou volně plynout, aniž by byly rušeni neklidnou civilizací a společností, což pomáhá ke tvoření Velkého Díla. Z tohoto důvodu byl les pro čarodějnice velkou láskou, která zůstala zahalena tajemstvím, magií a mysticismem. Byla to hluboká léčivá studna pro spoustu nemocí, neduhů – ať už fyzických, duchovních či citových. Někomu to přineslo vyléčení a jinému třeba zase útěchu bolavého srdce ze zklamané lásky nebo z úmrtí blízkého člověka. Ovšem lidé se lesa báli, a tak začali vznikat pomluvy, pověry a obavy z černé magie, a tak se čarodějnictví nepochopením lidí začalo spojovat s temnými negativními silami, zlými duchy, démony a se samotným ďáblem. Z tohoto důvodu přišla do Jeseníků inkvizice se svými neslavnými soudními procesy, mučením a týráním nevinných lidí, což většinou skončilo mučednickou smrtí v plamenech. A ony se ani nebránily, vždyť se neměli ani k čemu přiznat – pouze z bolesti. A proč taky? Kvůli tomu, že hledaly po lesích kouzelnou léčivou bylinku? Vždyť pod duševním i fyzickým nátlakem by se ke všemu i k černé magii přiznal každý. Tímto způsobem by se i k nepřiznatelnému přiznali i sami inkvizitoři.

S těmito myšlenkami jsem se ještě zastavil u sloupu Svaté Trojice, kdy Duch Svatý se nachází úplně dole, prolétává přes Ježíše jako člověka, který je středem mezi Nebem a Zemí, a stoupá stále vzhůru k Bohu zobrazovaného jako moudrý stařec a nesmrtelné Slunce.

Vyrazil jsem tedy dál na Křížovou Horu až ke kapli Svaté Anny. Cestou jsem si všiml kvetoucího pařezu – holt ve svobodném lese je všechno možné. Na vrcholu jsem se rozhlédl po krajině, pocítil velký nádech volnosti a nezávislosti, což mi přináší velkou sílu k originálnímu tvoření Velkého Díla, k němuž je mi tento krásný svět velkou inspirací. Opět jsem sešel dolů Křížovou cestou, přičemž jsem se u každého zastavení tiše zastavil.

Vrátil jsem se na vlak a při jízdě jsem se z okna díval na vrcholy Jeseníků osvícené večerním Sluncem. Dnes jsem však šel brzy spát, abych měl dost sil na poslední čarodějnický den ve Velkých Losinách.

Velké Losiny

Poslední den, 3. května 2015, bylo nejkrásnější počasí, obloha úplně bez mráčku, a tak jsem se na cestu do třetího města spojeného s čarodějnicemi obzvlášť těšil. Neodradila mne ani výluka vlaku, ani zavřené infocentrum, protože touha najít tajemství čarodějnic a dokončit tajemný kámen, člověka žene dál, popohání ho a povzbuzuje.

Mojí první zastávkou ve Velkých Losinách byl obrovský kříž, který vypadal jako Neptunův trojzubec. Jen tři lidé Ježíše oplakávali a znali jeho opravdovou boží pravdu i tajemství, které nosil ve svém srdci. Jsou to ti, co ho nejvíce milovali, kteří měli společné srdíčko pro společnou víru. Stali se tak legendou, tajemstvím zahalené mořem lidské fantazie. Otázkou zůstává, zda se někomu podaří odhalit pravou podstatu Křesťanství a tím i tajemství celého Světa.

Pokračoval jsem dál až k rozcestí Račínka, kde se loučily oběti s rodinami odsouzených inkvizicí v čarodějnických procesech. Stál tu bílý kříž pod velkou břízou – stromem znovuzrození. Vždyť začal opět májový čas a tak se čerstvě zazelenala. Po mučednické smrti znovu přijde nový život, stačí mít v srdci lásku, víru a naději. Posadil jsem se na lavičku a zahleděl se směrem k modré obloze. Věděl jsem, že jakou cestou chci jít a myslím, že jsem se rozhodl správně – tudy, kudy šly čarodějnice, ony totiž byly silnější než inkvizice. Vstal jsem a vydal se zpátky lázeňským parkem k Losinskému zámku.

Před zámkem jsem se zastavil u Jana Nepomuckého, který mi prozradil, ať jdu se svou vírou klidně dál a nebojím se smrti. Prošel jsem branou zámku a pořídil jsem si zde nejdůležitější čarodějnický symbol „kouzelné košťátko“. Pokračoval jsem dál zámeckým parkem, z něhož vycházela dokonalá harmonie a soulad s přírodou. Zastavil jsem se u nenápadného sloupu Svaté Trojice a všiml si, že byl jiný než ten v Jeseníku. Zde si totiž bůh a člověk byly rovni, Duch Svatý pak uprostřed dole u jejich nohou, dohromady tak všechny postavy vytvářely písmenko „V“.

Měl jsem ještě dostatek času a tak jsem se vypravil k Losinské papírně s ohromným komínem, což mi připomnělo, že každý člověk i čarodějnice je jako papír, nikoliv jako kámen. Snadno totiž shoří – tedy neodolá ohni, vodě, vzduchu ani zemi. Oheň se však promění v kouř a ten stoupá k nebi a to vlastně znamená, že se čarodějnice dostaly do Nebe, zatímco inkvizitoři skončili v temném hrobě, říši mrtvých a podsvětí. Z toho  vlastně vyplývá, kdo byl silnější a kdo věrně šel za láskou nebeskou, pravdou a vírou.

No, a za toto poselství jsem obdržel glejt  od samotného Leonarda da Vinci – největšího čaroděje, který i obyčejnou ženu svým kouzelným štětcem dokázal zvěčnit, čímž se stala věčně mladou, krásnou, okouzlující a nesmrtelnou. Už více než 500 let. Od této doby se již potutelně bude usmívat svým záhadným úsměvem na obyčejné smrtelníky, kteří její tajemství zapsané v obraze nikdy nenajdou.

Když už mám teď své „kouzelné čarodějné košťátko“, tak budu doma cubydub, abych mohl sepsat své čarodějnické poselství a připravit se na další dobrodružství. Myslím, že to bude za někým, kdo dokázal rozhořet největší oheň v historii Českého národa.

Zpracováno v Táboře, dne 29. června 2015

Tomáš Vojta

www.atlantadia.estranky.cz